Černá Madona Brněnská - legenda z doby švédského tažení na Moravu

27. ledna 2012 na jevišti Mahenovy činohry Národního divadla Brno ožije příběh brněnské Černé Madony, ochránkyně města.

Brno: Den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpen 1645, připomíná jeden z nejslavnějších okamžiků v dějinách města Brna, které bylo v té době obléháno mnohonásobnou přesilou švédských vojsk. Úspěšná obrana města Brna proti velké vojenské přesile, která ve svém důsledku uchránila před švédskými vojsky i samotnou Vídeň a císařský dvůr, dodnes patří k nejzásadnějším událostem třicetileté války.

Černá Madona Brněnská je velkoformátovým divadelním představením o víře v Boha i o vojenské cti a zradě.

Součástí příběhu je také legenda o Černé Madoně – patronce města Brna. Ikona byzantského typu znázorňující Pannu Marii s Ježíšem v náručí patří k nejstarším deskovým obrazům v českých zemích. V největší válečné vřavě roku 1645 se právě tento obraz Panny Marie zjevil modlícím se obráncům Brna. Toto zjevení se stalo podle legendy jednou z hlavních příčin vítězné obrany města. Obraz Ochránkyně města Brna je dodnes v držení augustiniánského řádu.

Představení Černá Madona brněnská bude ve městě Brně a v Jihomoravském kraji ojedinělou prezentací historie a lidí, kteří zde před 367 lety žili, bojovali a pracovali. A právě poselství tehdejších obránců města, obyčejných lidí, kteří se dokázali ve správnou chvíli vzepřít okolnostem a ubránit obrovské přesile, je nesmírně cenným a zásadním poselstvím pro současnost.

Režisérem projektu je umělecký šéf Mahenovy činohry Zdenek Plachý. Spoluautorem a dramaturgem představení je Marek Hladký. Scénu vytvořil mezinárodně renomovaný scénograf Daniel Dvořák, autorkou kostýmů je Marie Blažková. Odbornými poradci jsou Milena Flodrová, jedna z nejvýznamnějších odbornic na brněnskou historii, a dále kněží P. Miroslav Herold SJ a P. Jan Hanák. V představení hraje téměř celý umělecký soubor činohry Národního divadla Brno.

Hra vznikla pod záštitou primátora Statutárního města Brna Romana Onderky.

Dopis Mileny Flodrové, historičky a odborné poradkyně scénáře inscenátorům divadelní hry Černá Madona Brněnská
   
Psal se rok 1645 a léto toho roku bylo horké a bouřlivé. Už čtvrtý měsíc odolávali stateční Brňané pod vedením plukovníka Raduita de Souches dvacetinásobné přesile vojska žoldnéřské armády, jíž velel válečný odborník nad jiné zkušený, švédský generál Lennart Torstenson. Už čtvrtý měsíc nemohli občané město opustit, aniž by se nevystavili nebezpečí života. Přesto tento nápor vydrželi a dokázali tím nesmírnou odvahu a oddanost svému městu. Brno se – jako jediné město na Moravě – přesile ubránilo a město dobyto nebylo.

Toto vše je ostatně dobře známo, doloženo historickými dokumenty a spolehlivými prameny a pro jakousi zajímavou barvitost i opředeno několika pověstmi o zvonění poledne už v 11 hodin, skleněné kuličce a Černé Madoně. Tak si tuto skutečnou historickou událost svých dějin také Brno připomíná každoroční slavností nazvanou „Den Brna“, a to kolem 15. srpna, tedy svátku Nanebevzetí Panny Marie, kdy ono obléhání města dramaticky vyvrcholilo nezadržitelnou porážkou útočníků a jejich neslavným odchodem a kdy si Brno  konečně mohlo zhluboka oddechnout.

Inscenace „ČERNÁ MADONA BRNĚNSKÁ“ z této historické události sice vychází, ale odvažuje se k něčemu neobvyklému, i když z lidského hlediska naprosto pochopitelnému: ptá se totiž skrytou formou, jak snášeli toto obléhání obyčejní obyvatelé města po tak dlouhou dobu nedobrovolného uzavření hradebních bran? Jaké myšlenky je napadaly? Jak se vůbec  formovaly jejich charaktery? Nepodléhali pokušení utéci, všechno to vzdát a uchýlit se do bezpečí před neustálým hřměním děl? Jak vypadal jejich každodenní život, v němž se museli potýkat s neustále se ztenčujícími zásobami potravin a vody? S jakými pocity brali do rukou zbraně a na příkaz svých velitelů znovu a znovu stoupali na hradby, aby nahradili raněné a padlé? Je velká škoda, že k přesvědčivému vylíčení právě této stránky života obleženého města je spolehlivých historických dokumentů jen velice poskrovnu a je proto třeba se uchýlit i k fabulaci. Tvůrci inscenace proto volili jakýsi virtuální vhled přímo do středu dění, protože ony čtyři měsíce uzávěry v hradbách, strachu, obavách a jakémsi narůstajícím ponorkovém syndromu musely bezpochyby vykonat své v psychice lidí, neustále ohrožovaných krutostí války jako takové. Proto v ní vystupují ty osobnosti, jejichž jména nám historie zachovala, pod svými jmény skutečnými, zatímco ony neznámé a jaksi anonymní mají jména více méně smyšlená, i když odpovídající době tak jako jejich společenské postavení, zaměstnání a charakteristika. Vše to, doplněno jakýmsi fluidem oněch dobových pověstí a mýtů tehdy tak obvyklých a oblíbených, celý obraz děje a dobové atmosféry ještě přibližuje a dotváří.

Ale navíc stojí jaksi v pozadí myšlenky daleko větší, závažnější a i pro nás stále velmi časové a poučné, jež z toho všeho nutně vyplývají: že totiž právě onoho roku 1645, za onoho horkého a bouřlivého léta, v obležení dvacetinásobné přesily, v podmínkách pro nás opravdu jen těžko představitelných, se nejrůznější lidské charaktery obyvatelů Brna dovedly nakonec natolik ovládnout, že odsunuly svá běžná každodenní protivenství a spory mezi sebou, nechuť tu a tam podřídit svůj názor názoru jiného, pocity ukřivděnosti či naopak nadřazenosti jedněch nad druhými a sklony k jednání jen svůj prospěch. Proč tomu tak bylo? Protože všichni tehdy pochopili a přijali za své, že právě tady a teď jde o závažnou věc společnou, že jde o životy všech a existenci jejich města, v němž žijí a že tudíž bude ctí každého, kdo pro tuto myšlenku i život položí. A i proto - byť mělo město pouhých 426 vojáků – profesionálů a dalších všeho všudy 1.049 ozbrojených mužů z řad brněnských měšťanů, řemeslníků, tovaryšů, obchodníků a studentů, jimž v záloze ze všech sil pomáhaly i ženy a odrostlejší děti, kteří stáli sami proti bezmála 30.000 vojáků zkušené a vycvičené armády – se Brno ubránilo. Připomeňme znovu, že jako jediné město na Moravě, a že tak podstatnou měrou také přispělo k tomu, že tím do jisté míry zmařilo i obléhání Vídně, jež bylo původně Torstensonem zamýšleno především.
Kdyby se toto stalo poučením i pro nás dnes, nebyly by tak zcela marné ony tehdejší oběti na majetku, na zdraví i na životech Brňany přinesené. A právě k takovému poučení chce přispět i ona nová inscenace činohry Národního divadla v Brně. Zda se jí to podaří, záleží už jen na posouzení nás diváků a návštěvníků.                                    

Milena Flodrová, historička

 
Dopis Lukáše Evžena Martince, opata starobrněnského, tvůrcům inscenace

Jestliže Bůh existuje, pak jen za předpokladu, že je všemohoucí. V opačném případě by jeho existence nebyla skutečným, živým a věčným Jsoucnem. Je-li Bůh všemohoucí, pak mu nemůžeme odpírat možnost konat zázraky. Díky nim pak získáváme přesvědčení, že naše víra není jenom „nějaké slepé hnutí ducha“.

Ježíš Nazaretský svými slovy a znameními svědčil o tom, že ho poslal Otec. Jako Boží Syn během svého pozemského života konal různé mimořádné činy, kterými projevoval moc nad stvořeným světem. Ať už se jednalo o utišení bouře na jezeře, uzdravení lidí z područí různých nemocí či vzkříšení mrtvých. Tyto jeho činy posilovaly víru v to, že je opravdu „Bůh, který dává spásu“. V žádném případě neměly posloužit k pouhému ukojení zvědavosti nebo touhy po něčem magickém. 

Ježíšova možnost a vůle pomáhat těm, kdo vzývají jeho jméno, trvá neustále. Věříme, že vzkříšený Kristus usedl v nebi „po pravici svého Otce“. Vzhledem k Božímu mateřství Panny Marie, i našemu synovství k Ní, lze pochopit a přijmout, že přímluva Matky u Syna je tím nejcennějším, s čím můžeme ve svém životě disponovat. Potíž ovšem nastává, když lidé uvažující pouze pozemsky apriori odmítají zázraky a my, dnešní věřící, s nimi bohužel ani moc prakticky nepočítáme.

Naštěstí naši předkové, kteří žili v Brně v polovině 17. století, opravdově doufali v  pomoc Boží v jakékoli situaci – jinak řečeno, že to, co je pro člověka nemožné, může být pro Boha možné. Po několikaměsíčním obléhání Brna švédským vojskem, které útočilo na naše město dvacetinásobnou přesilou z vycvičených vojáků, se v zoufalé situaci rozhodli v čele s jezuitou P. Martinem Středou prosit prostřednictvím Černé Madony o pomoc nejvyšší – totiž samotné nebe. Jejich důvěra v přímluvu Černé Madony u jejího Syna byla neochvějná! Vždyť o její pomoci v dobách minulých již slyšeli.  A jak dokládá historie, ona živá víra byla prospěšná nejen těm, kteří prosili o pomoc shůry, ale i celému Brnu…
 
Černá Madona, která se nachází ve starobrněnské bazilice, byla a je po celou dobu její přítomnosti mezi námi tím nejjistějším útočištěm, k němuž se věřící obraceli či obracejí i nyní se svými upřímnými prosbami. Při zpětném pohledu do našich dějin je zřejmé, že český král a římský císař Karel IV. nemohl věnovat augustiniánům u příležitosti jejich příchodu do Brna v roce 1356 vzácnější dar, než obraz Černé Madony. Tu – ne bezdůvodně – po dlouhá staletí uctíváme jako Ochránkyni města Brna a Perlu Moravy. Stala se pro nás nadčasovou garancí Boží pomoci a ochrany.

Na události, jež se odehrály v Brně v době švédských válek, je možné se dívat ze dvou úhlů. Ten první je pragmaticko-historický, v němž asi složitě budeme nalézat argumenty, proč se Brno ubránilo – včetně oné legendy o „mazaných“ obráncích, kteří zazvonili na Petrově o hodinu dříve – anebo připustíme možnost zázraku, který se udál na přímluvu Černé Madony Brněnské. Je nezbytné se tomuto zázraku, onomu vlivu „odjinud“, bránit, když pro Boha není nic nemožné?

Můžeme si jen upřímně přát, aby byl v našem krásném městě i nadále dostatek těch, kteří ve svém životě počítají s Boží pomocí a ochranou, za něž se přimlouvá Černá Madona Brněnská. A také, aby se vždy našel mezi námi alespoň jeden odvážný P. Martin Středa, muž moudrý a plný víry, který se postaví do čela duchovního boje proti zlu v jakékoli podobě.

Kéž slova velmi staré písně: „Brno, Marie, nedobyto je! Maria Vítězná pomůže nám!" platí pro město Brno a celou naši vlast nyní i v časech příštích.

Lukáš Evžen Martinec, OSA
opat starobrněnský
 

Režie:                                                                                                              Zdenek Plachý
Autorská spolupráce:                                                                                 Marek Hladký
Scénografie:                                                                                                  Daniel Dvořák
Kostýmy:                                                                                                         Marie Blažková
Dramaturgie:                                                                                                  Marek Hladký, Josef Daněk
Jazyková spolupráce:                                                                                 Josef Daněk
Videoprojekce    :                                                                                          Tomáš Hrůza
Hudební restrikce:                                                                                        Zdenek Plachý
Odborní poradci:                                                                                           Mgr. Milena Flodrová
                                                                                                                           P. Mgr. Miroslav Herold, SJ   
                                                                                                                           P. Mgr. Jan Hanák
Choreografie bojových scén:                                                                     Ivan Lisický

Osoby a obsazení:
Ondřej Šerých, brněnský měšťan a radní……………………..………..    Petr Halberstadt
Johann Fischer, brněnský měšťan a nově jmenovaný radní …..….…    Ján Jackuliak
Jean Louis Raduit de Souches, plukovník,
vrchní velitel obrany města Brna……………………..………….………    Martin Sláma
Lennart Torstensson, maršál, vrchní velitel švédských vojsk….…….    Jan Grygar
P. Martin Středa, rektor brněnské jezuitské koleje………….………...      Vladimír Krátký
Magdalena, žena radního Ondřeje Šerých………………….………….    Jana Štvrtecká
Beata de la Gardie, žena maršála L.Torstenssona…………….……..    Dana Pešková
Anežka máti, matka měšťana J.Fischera………………………………    Marie Durnová
Dorka, žena měšťana J.Fischera……………………………………….    Zuzana Ščerbová
Jakub Hartl, brněnský měšťan a radní, cechmistr řezníků……..…….     David Kaloč
Matyáš Lubina, brněnský měšťan a radní ………………………..……    Ondřej Novák
Pavel z Bělice, brněnský měšťan a radní……………………..………..    Luboš Ondráček
Zikmund Ferdinand Sack z Bohuňovic, hejtman Brněnského kraje….    Pavel Doucek
Gabriel Schramm z Deblína, purkmistr města Brna,
v čele městské rady brněnské………………………………………..….    Ondřej Mikulášek
Georg Jacques O´Gilvy, podplukovník, velitel posádky Špilberku…...    Jiří Pištěk
Edberg, kapitán, švédský důstojník……………………………………..    Jindřich Světnica
Jan, syn radního Ondřeje a Magdaleny Šerých………………………..    Václav Hanzl
Jiří, student jezuitské koleje………………………………………………    Jonáš Florián j.h./Pavel Žilinský j.h.
Panna Maria Svatotomská, Černá Madona,
ochránkyně města Brna………………………………………..…………    Kristýna Jiroušková
Soudní posel …………………………………………………………..….    Ivan Lisický j. h.
Švédský strážný………………………………………….……………….    David Kaloč
Švédský voják……………………………………………..………………    Ondřej Novák, Ivan Lisický j. h.

Měšťané, děti, procesí: Zuzana Mitrenková, Miriam Bajgarová, Barbora Čadová, Anna Hrčková, Šárka Boháčová, Anežka Juránková, Kristýna Maťašová, Lucie Kalandříková, Lucie Mužíková, Kateřina Jurečková, Kristýna Potůčková, Marie Piknová – Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová-Černohlávková